Říká se jim také lykantropové. Mají dvě podoby, podobně jako například upíři. V jejich případě jde o podobu lidskou a vlčí. V lidské se nejvíce podobají statným lidem obého pohlaví, od nichž jsou k nerozeznání. Při přeměně se jim napínají svaly, mění se kosti a roste jim srst. Nakonec většinou padnou na všechny čtyři a stane se z nich mohutný vlk. U některých, po staletích společného soužití s lidmi, postupně tahle přeměna „zakrněla“ a i ve vlčí podobě chodí po dvou. „Dvounozí“ se dají tedy poznat snadno, u těch s dokonalejší proměnou už to ovšem bývá těžší. Zpravidla jsou ovšem mnohem mohutnější než obyčejní vlci a mají také o dost silnější stisk čelistí. Ovšem pravidlem to nebývá. Barva jejich srsti bývá podobná kožichu vlků žijících v nejbližším okolí. Výjimečně je vlkodlačí srst jiného zbarvení: čistě bílá, temně černá, nebo železně rezavá.Stejně jako lidé, v jejichž společnosti žijí, obývají vlkodlaci rozmanitá prostředí: lesnaté krajiny mírného podnebí, hory nebo stepi a mnohá další sídla. Protože je lykantrop z půli vlkem, je pro něj velmi důležité žít ve smečce. Osamocen bývá snadno zranitelný a stává se tak poměrně jednoduchou kořistí. Ve smečce ovšem působí vliv skupiny. Tam se cítí silný, protože je podporován dalšími jedinci, ať už svého druhu, nebo čistých vlků. Z vlků bývá zpravidla tím nejsilnějším, vůdcem smečky. Je-li v kraji více vlkodlaků, spolčují se do svých společenství. Taková smečka je mnohokrát silnější, než ta složená z prostých vlků. Vládne zde ovšem přísná hierarchie. V minulosti se vlkodlaci mezi sebou málem vyvraždili, když zápasili o moc a o místo ve skupině. K tomu docházelo opakovaně po celá staletí, až jim hrozilo vyhynutí. Ten vztek v nich zůstal; vědí ale, že další ztráty si nemohou dovolit. Už teď jich přežívá tak málo.Potravou vlkodlaků je výhradně maso – loví vysokou a černou zvěř. Výjimečně se stává, že vlkodlaku zachutná maso lidské, pak jako lovná zvěř přijde na řadu člověk. Většina vlkodlaků bývá agresivních a neústupných, ale najdou se mezi nimi i ti, kteří dokážou být přívětivější než leckterý člověk. Nesmíte ovšem narušit jejich teritorium. Mají-li pocit ohrožení, jsou velmi nebezpeční. Nemá smysl se před nimi ani pokoušet utéci. Někteří útočí rovnou, jiní varují vrčením a až po neuposlechnutí vyprovodí nešťastníka v zubech. V podobě osoby se dá s vlkodlakem i hovořit. Bývá sice odměřený a uzavřený, ale ne nutně zlý. Dochází-li k boji, proměňuje se vlkodlak na vlka. Jako zvíře je k boji lépe vybaven. Tato reakce není však pravidlem, zaleží na okolnostech. Vlkodlak dobře zná své možnosti a voli tu nejprospěšnější pro něj.